Historické památky v obci Znak obce Muzeum Zajímavosti, akce

Pravidelně pořádané akce v obci Významní rodáci Z kronik obce Hořiněves Staré fotografie

Tipy na výlet Fotografie Cyklotrasy Naučná stezka - Hořiněvská bažantnice Hořiněvské putování - hledačka/Questing Jeřičky - místní část Želkovice - místní část Žíželeves - místní část

Významní rodáci

Jan Neplach - 23.února 1322 Hořiněves - pravděpodobně 13. září 1371 Opatovice nad Labem,opatovický opat, kronikář, diplomat

Pocházel z chudé rodiny, v roce 1328 nastoupil do benediktinské školy v Opatovicích. V roce 1332 byl přijat do benediktinského řádu v opatovickém klášteře a o dva roky později složil řeholní sliby. V roce 1340 byl poslán opatem Hroznatou na boloňskou univerzitu.V roku 1347 již s opatem pobýval u papežské kurie v Avignonu. Tam 11. února 1348 obdržel od papeže Klimenta VI. provizí opatství, za něž zaplatil vysokou taxu 500 zlatých a po Hroznatově rezignaci nastoupil na jeho místo. Vedle toho si získal přízeň Karla IV.. Je doloženo jeho časté cestování jak v Karlových službách (v roce 1353 jel opět do Avignonu), císaře provázel roku 1354 do Trevíru a roku 1355 na korunovační cestu do Říma. Tak cestoval i ve službách arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, například roku 1365 do Řezna a do Týnce u Krakova. Jeho jediné známé dílo Stručný spisek kroniky římské i české (Summula chronicae tam Romanae quam Bohemicae), pochází nejspíše z roku 1360.

Petr Švehla z Hořiněvsi - 15.stol., písař, rektor v Praze U matky boží Na louži.

Z rukopisných sbírek Univerzitní knihovny v Olomouci:
"Přibližně ze třetí čtvrtiny 15. století pochází Žaltář a Nový zákon Petra Švehly z Hořiněvsi, jehož původce je určen zápisem na fol.63a "Finitus librer Psalteri per Petrum dictum Sswehla de Horziniewes Annorum Domini 1496. Rukopis je uložen http://www.vkol.cz a je digitalizovaný.

Heřman Antonín Jelínek (1709 v Hořeňovsi - 1779 v Itálii)

Hudební skladatel a virtuos na housle vstoupil v 19 ti letech do premonstrátského kláštera v Želivě. Po návratu z Vídně, kam byl po vysvěcení poslán na další studia, zastával místo ředitele kůru. Touha po veřejném vystoupení byla příčinou, že z kláštera dvakráte prchl a koncertoval po Francii, též před královským dvorem v Paříži a v Itálii, kde vystupoval pod jménem Cervetti. Tiskem vyšly jeho houslové koncerty a sonáty. Větší skladby církevní a varhanní v rukopise vlastní klášter želivský. Jeho bratr Jan Jelínek (†1790 v Praze) proslul jako varhaník a loutnista.

Václav Hanka (10.6.1791 v Hořiněvsi - 12.1.1861 v Praze)

Významný český vlastenec, bohemista, slavista; básník, překladatel, vydavatel, literární historik a editor. Studoval gymnázium v Hradci Králové, filologický seminář a práva v Praze a po té i ve Vídni. Stal se žákem Dobrovského a přejal jeho životní slavistický a filologický postoj.

Navrhl zavedení účelnějšího, tzv. analogického pravopisu češtiny (vycházel z teoretických závěrů Dobrovského), tím podnítil vleklé pravopisné spory. Jeho první odborná práce, vycházela právě z díla Josefa Dobrovského a jednalo se o českou gramatiku s názvem Pravopis český, tuto knihu vydal od roku 1817 až do roku 1849 celkem devětkrát.

V. Hanka nalezl ve Dvoře Králové nad Labem roku 1817 staré pergameny, psané starou češtinou, které mají pocházet ze 13. století a dokládat starobylý český původ. Rukopis nazvaný podle místa nálezu Rukopis královédvorský obsahuje celkem 14 písní. Veřejnost tento rukopis přijala s nadšením a o jeho pravosti nebylo pochyb. V témže roce byl na zámku Zelená hora u Nepomuku objeven důchodním Josefem Kolářem, další rukopis, který byl později nazván jako Rukopis zelenohorský, obsahující zlomky písní Sněm a Libušin soud. I tento rukopis přijala veřejnost nadšeně, ale Dobrovský ihned vyslovil určité pochybnosti o jeho pravosti.

Oba Rukopisy se staly v době metternichovského útisku velkou posilou českých vlastenců. Básně inspirovaly české umělce v jejich tvorbě, například Bedřicha Smetanu, Zdeňka Fibicha, Josefa Mánesa, Mikoláše Alše a Josefa Václava Myslbeka. Také při výzdobě Národního divadla bylo čerpáno z těchto rukopisů. Nejslavnostnější opera Libuše vznikla na námět Rukopisu zelenohorského.

O původu a pravosti obou Rukopisů se spory a nejasnosti vedou dodnes.

Václav Hanka působil od 1823 do konce svého života jako bibliotékář Muzea Království českého, kde se zasloužil o rozšíření bohemikálních fondů knihovny a vybudoval její slovanské oddělení. Intenzivně pracoval na srbské lidové poezii a sepsal několik mluvnic slovanských jazyků. Byl nadšeným rusofilem a obdivovatelem carismu. V Lužickém semináři zastupoval dočasně Dobrovského, po jeho smrti (1829) tam nastoupil jako řádný učitel. Od roku 1848 přednášel jako soukromý docent na pražské univerzitě, nejprve staroslověnštinu, později též ruskou, polskou a českou literaturu a jazyk. Podílel se na přípravách Slovanského sjezdu v Praze (1848). Ve své době měl u nás nejrozsáhlejší korespondenční i osobní styky se slovanským zahraničím, kde byl považován za hlavu české slavistiky. Byly mu uděleny četné ruské i jiné řády a vyznamenání, byl členem České královské společnosti Nauk, členem mnoha zahraničních universit a učených společností. V 1886 byl sveden největší boj o pravosti Rukopisů. V časopise Athenum se soustředili vědci, kteří podnikli zkoumání mluvnická, historická aj. aby dokázali, že rukopisy jsou podvrhy. Byli to Gebauer, Vlček, Goll a T. G. Masaryk, ti se postavili proti pravosti. Mezi zastánce pravosti se od počátků sporů řadili např. Alois Svoboda, František Palacký, Jan Neruda, Pavel Josef Šafařík, Julius Gréger, František Ladislav Rieger a Václav Vladivoj Tomek.

Hankovi poslední dva roky života ztrpčil soudní spor vedený o pravost rukopisů, což mělo podstatný vliv na jeho zdravotní stav, přesto na smrtelném loži přísahal na pravost Rukopisu královédvorského a potvrdil svůj nález.

Václav Hanka zemřel 12. ledna 1861 v Praze, kde se konal veliký slavný pohřeb, který čítal více jak 50 00 lidí, na Národním Muzeu vlály černé prapory. Pochován je na Vyšehradském hřbitově.

Rok po Hankově smrti konala se v jeho rodné obci velká národní slavnost a na jeho počest byla na jeho na rodném domě zasazena kovová pamětní deska s jeho portrétem a nápisem, jeho životním mottem" Národy nehasnou, dokud jazyk žije". Slavnosti se zúčastnilo na 15 tisíc lidí a přijeli i hosté z Prahy, a to František Palacký, F. L. Rieger, Barák a Jan Neruda. V roce 1890 byl Hankovi postaven u rodného domu velký pískovcový pomník.

Bibliografie

Pravopis český podle základu Dobrovského. B. Háze, Praha 1817; Mluvnice čili soustava českého jazyka. Podle Dobrovského. B. Háze, Praha 1822; Mluvnice polského jazyka podle Dobrovského. Synové Bohumila Háze, Praha 1839; Načala svjaščennago jazyka Slavjan (Počátky posvátného jazyka slovanského). Praha 1846 (cze); Ospravedlnění nejnovějších oprav českého pravopisu proti nářkům pojednání čteného dne 17. září 1846 ve Sboru pro řeč a literaturu českou v Praze. Praha 1847; O pravopisných půtkách. 1847; Načala russkago jazyka (rus). Praha 1850; Bibliografie českých prvotisků od 1468 až do 1526 léta. Praha 1853; Rukopis královédvorský. Sebrání lyricko-epických národních zpěvů. Haas a Kraus, Praha 1819; Mater verborum. Nejstarší slovník s českými glosami. Praha 1827; Sbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých. Praha 1833; Polyglotta Kralovedvorského rukopisu…1, 2. V. Hanka, Praha 1852; Slovanská mluvověda i dopisy z Rus. ČČM, 24, 1850, 297-317; České prvotisky. ČČM, 1852; O počátku a proměnách pravopisu českého… (1828, anonymně, spolu s J. Jungmannem).

Literatura

Museum království českého vykonává smutnou povinnost… [nekrolog, uvádí všechny H. tituly]. Národní Listy, 1861, 15.1.; Neruda, J.: [nekrolog]. Čas, 1861, 15.1.; H. (V. Hálek): [nekrolog]. Národní Listy, 1861, 16.1.; Zelený, V.: [nekrolog]. Obecné listy naučné a zábavné, 1861, 15.3.; Neruda, J.: Václav Hanka. Humoristické listy, 1874, 26.9.; Pervolf, J.: Slovanská myšlenka na Rusi (poměr H. k ruské akademii a k ruským slajanofilům, H. role při zakládání stolic slavistiky v Rusku). Osvěta, 1879; Lisický, A.: Spor o i a y. ČČM, 1898; Zíbrt, Č.: Podobizna Václava Hanky a jeho choti (od V. Machka). Světozor, 32, 1897-98; Zíbrt, Č.: Václav Hanka žádá o profesuru češtiny r. 1835 a slavistiky r. 1849 na pražské universitě. ČČM, 1912, 270 – n.; Traub, H.: O přípravách k Slovanskému sjezdu v Praze r. 1848. Časopis Českého musea, 1918; Flajšhans,V.: Jungmann a Hanka (H. pomoc při J. slovníku). NŘ, 1921; Volf, J.: Po stopách prvotisku Nálezové sněmu obecního z r. 1497 (H. pátrání po ztraceném prvotisku ve spojení s polskými slavisty). ČNM, 1982; vr.: Nedoceněný Hanka (k článku R. Jacobsona v časopise Centralnaja Jevropa). PL, 1931, 30.8.; Volf, J.: Příspěvek k vydání polské mluvnice Hankovy. ČNM, 1834; Jacobson, R.: K časovým otázkám nauky o verši. 1. Staročeský verš a Rukopisy. SaS, 1935; Kurz, J.: V. S. Karadžic´a soudobí čeští a slovenští slavisté. AUC, Slavica Pragensia, 6, 1964

MUDr. Otakar Jedlička (*22. prosince 1845 v Hořiněvsi-†27. června 1883 ve Smiřicích).

Spisovatel a lékař, pohřben ve Smiřicích. Na místním hřbitově se nachází hrob jeho rodičů. Jeho otec byl vrchnostenský lékař a dlouholetý starosta naší obce.

Otakar Jedlička studoval nejprve nižší školu v Broumově a dále gymnasium v Hradci Králové a po té se v Praze oddal studiu medicíny. Ještě více však než touto zaujata byla jeho ryze ideální mysl novými, svěžími proudy, vanoucími tehdy v životě politickém a literárním. [Jedlička] stal se z nadšení a přesvědčení spisovatelem a žurnalistou a zůstal jím v duchu a snahách i tehdy, když skončil praxi v pražské porodnici a ve všeobecné nemocnici stal se vrchnostenským lékařem v Poličanech a od r. 1878 praktickým lékařem ve Smiřicích. Jeho spisovatelské výtvory, kromě nemnohých básní i lehké a něžné povídky, črty a novely, počaly v Nerudově »Rodinné kronice« a roztroušeny byly po různých časopisech (ve »Květech«, »Světozoru«, »Ruchu«, »České Včele«), v různých kalendářích a almanaších. Vyšly v souborném vydání již r. 1873 a podruhé jako Novelety starší i novější 1864-81 (v »Salonní bibl.« 1882 ve 2 dílech) a patřily své doby k nejoblíbenějším. Rovněž záhy nastoupil [Jedlička] dráhu žurnalistickou dopisuje do různých časopisů pražských i venkovských (»Pilsner Reform«, »Listy dělnické«, Barákova »Svoboda«, »Plzeňské noviny« a j.). Od r. 1867 byl již členem redakce »Národního Pokroku« a jako zpravodaj tohoto listu účastnil se první české pouti do Kostnice ke slavnosti Husově, dále se stal členem redakce »Národních listů« od r. 1869 do r. 1874. Z větších prací tohoto druhu vyšly : Mistr Jan Hus (s Göblem Kopidlanským, Praha, 1869); Obraz života a působení Josefa Jungmanna (v Barákově »Osvětě lidu« 1873); Jan Žižka (t.,1874); Pomněnka z hor (Kolín, 1882); Josef Barák (Roudnice, 1883), vesměs spisky příležitostné, psané slovem vřelým. Na samém sklonku svého života začal [Jedlička] vydávati také obšírné a zajímavé vypracování o válce rakouskopruské: Boje v Čechách a na Moravě za války r. 1866 a připravoval látku pro oddíl »Labe« do Ottových »Čech«. Otakar Jedlička nazval v roce 1878 krajinu táhnoucí se od České Skalice podél řeky Úpy ze severu Babiččiným údolím.

Dr. Josef Prokop Pražák (22.června 1870 Hořiněves (čp.16) – 15.7.1904)

Vystudoval gymnázium v Novém Bydžově a v Hradci Králové. Na Vídeňské universitě dosáhl doktorátu filosofie. Ve Francii studoval práva a v Bordeaux dosáhl doktorátu práv. Po té odcestoval do Edinburghu ve Skotsku a působil na přírodovědecké fakultě tamní univerzity jako asistent. Zabýval se zvláště zoologií , jmenovitě ptactvem a jednokopytníky. Pro své vynikající schopnosti a vědomosti poslala ho edinburská univerzita na studijní cestu do Spojených států severoamerických. V Americe strávil několik měsíců a když se opět vrátil do Edinburghu, byl tam prohlášen doktorem věd přírodních. Na to, věnoval se další vědecké činnosti v přírodovědeckých ústavech této univerzity a dosáhl tam znamenitého jména, a bylo mu nabízeno místo profesora na vysoké škole v Kalkuttě v Indii. Tomuto poslání mu, ale zabránila vojenská povinnost, jako záložní důstojník musel se vrátiti domů a místo tedy odmítl. Usadil se pak v Praze, kde obržel místo prefekta ve Strakově šlechtické akademii a vyučoval tam jazyku francouzskému a anglickému. Při tom však neustále dále soukromě studoval a připravoval k vydání obsáhlou anglickou knihu o jednokopytnících. Aby měl k této práci více času opustil místo prefekta a působil jako redaktor v časopise "Obrana zemědělců". Tehdy počal vynikajícím způsobem zasahovati do agrární politiky, referoval ve schůzích, které v té době byly často velmi bouřlivé a stal se ideovým zakladatelem strany, neboť první program České strany agrární je z největší části jeho prací. Jeho duše upřímně lnula k selskému stavu, v němž byly jeho kořeny. Pro tuto činnost patří Dr. Pražákovi v dějinách zemědělského politického hnutí jedno z míst nejčestnějších. Dr. Pražák, který procestoval valnou část Evropy, psal do různých časopisů hospodářských, zvláště do "Zemědělských listů" a "Chovu hospodářských zvířat" a dále samostatně vydal knihy "Jak se vyvíjí a roste kůň" a "Hospodářské strojnictví". Ale nebylo mu dopřáno, aby on, trojnásobný doktor, vědecky a jazykově vysoce vzdělaný muž, mohl dále pracovat na započaté dráze vědecké a politické. Onemocněl krční tuberkulózou a 15. července zemřel v Hořiněvsi ve svém rodném statku v mladém věku 34 let.

*životopisná data sdělil syn Dr. Pražáka Inž. Jiří Pražák. Čerpáno: Z pamětí starého českého sedláka, Josef Volf.

Josef Prokop Pražák z Hořiněvsi: významný rodák

Autor: Jiří J. Hudeček, Dr. h. c.

Josef Prokop Pražák (1870 - 1904), zcela nesporně velmi talentovaný český zoolog, s neobyčejně rozsáhlým přehledem po světové vědecké literatuře, je zanesen do povědomí mladších generací, zejména ornitologů, jako synonymum podvodu ve vědě. Žel bez přímých důkazů, pouze na základě nařčení, tento pohled pokračuje i v přítomné době, např. jeho příměrem k aktérům podvodných zahraničních afér, se kterými Pražák neměl vůbec nic společného, snad až na podobnost svého haličského případu. Mlíkovský (2011; 2012) jej pojmenoval "ornitologickým podvodníkem". Mocná síla pomluvy jeho práce (také na něj mířené hrubé osobní urážky) přešla doslova až za jeho hrob. Chci se pozastavit u několika webových stránek, které pojednávají o Pražákovi a jsou nově pozměněny (jejich autor je anonymní). Pražák se narodil v Hořiněvsi v místní vážené rodině. Zemřel 14.7.1904, nikoliv 15.7., jak je nesprávně udáváno, 17.7. byl pohřben do hrobu svých prarodičů Wolfových, z matčiny strany, na hřbitově tamtéž (hrob č. 285). Validní jsou Pražákovy dosažené hodnosti doktora filozofie a věd (Ph.D., DSc.). Titul doktora je vytesán i na jeho náhrobní desce z bílého mramoru za jeho jménem. Je připomínána Pražákova "Haličská kauza" a následně "odhalené" další jeho údajné podvody, ale vědecké a názorové rozpory měl Pražák již daleko dříve předtím s Viktorem rytířem von Tschusim, a zcela skrytě s Otto Kleinschmidtem, který se o Pražákovi vyjádřil až rok po jeho smrti, podporován dřívějším Pražákovým přítelem, nadučitelem ze Starkoče, Karlem Kněžourkem (Kleinschmidt, 1905; Hudec, 1999). Zde jsou možná skryty počátky Pražákova pádu: mohl také překážet. Není také známo, co se událo v době působení Pražáka v muzeu ve Vídni: mohl urazit kustoda Ludwiga rytíře von Lorenze, některé zveřejněné Pražákovy poznámky tomu mohou nasvědčovat. Patrně vzniklo velké nepřátelství. Ludwig von Lorenz jistě o všem nenapsal a nutné by bylo studovat korespondenci, která jistě byla četná, a je-li někde uchována (viz von Lorenz, 1899). Tento text reaguje na internetové stránky o Josefu Prokopovi Pražákovi a je připomínkou 115. výročí jeho úmrtí.

Pražákovy údajné podvody

Pražák nemusel být při výzkumech vždy fyzicky přítomen v Haliči (to, že nebyl von Lorenz skutečně dokázal). Pražákovo zpochybnění je založeno na tvrzení jedné osoby, ke které se připojily další. Pražák uvedl, že měl dva sběratele a pomáhali mu také vojáci ze lvovské posádky; některé uvedl i jmenovitě. Pražák nepíše, že všechny rarity sám zastřelil, některé byly koupeny na lvovském trhu, či dodány dalšími osobami. Kde zmizely Pražákovy sbírky obratlovců, korespondence a terénní poznámky vůbec nevíme. Kněžourkův bratr Josef dlel ve Smiřicích, nedaleko Hořiněvsi; lze se divit, proč se nadučitel Karel Kněžourek nezeptal na statku Pražákova žijícího otce a nepodal přesné svědectví. Nelze tvrdit, že vůbec neexistovaly, nebo jen v Pražákově mysli, když nikdo nic nevyšetřil na místě.

Pražákova údajná krádež

Při plném respektu současných moderních forenzních metod, byla údajná Pražákova krádež odhalena až 103 let od jeho úmrtí a studijní sbírkový materiál mohl být za tu dobu různě manipulován a etikety převázány. Pražák měl údajně odcizit exemplář pěvušky horské (Prunella montanella) ze sběrů Dybowského od jezera Kultuk na Bajkalu, provést falzifikaci jeho původu, jako z Čech, a zase jej darovat do muzea. Benedykt Dybowski ale působil na univerzitě ve Lvově, kde vojensky příslušel taxonom Pražák. Zdá se velmi málo pravděpodobné, že se spolu nikdy ve Lvově nesetkali. Dybowski zemřel na odpočinku ve Lvově až v roce 1930 v 97 letech (viz Brzek, 1994). Opět je potřeba studium pramenů.

Pražákovy smyšlené typy ptáků

Sugesci o údajně "vymyšlených" typech Pražákem nově popsaných poddruhů ptáků (viz Mlíkovský, 2011) narušuje zpráva o Pražákově exempláři z Haliče, který koloval ve střední Evropě po druhé světové válce (byl také vymyšlen ?). Biolog Antoni Jaworowski žil ve Lvově, zemřel v roce 1917 (viz Schümann, 2015); po Číně mohl cestovat některý jeho lvovský příbuzný. Co o tom víme ? Nemožnost nalezení typu neznamená anulaci dat: kdo se snažil po Pražákových sběrech jakkoliv pátrat ?

Pražákovy "české rarity"

Ještě Bayer (1903) zařadil tzv. Pražákovy "pochybné" druhy obratlovců do dodatků svého prodromu českých obratlovců. K celkovému zpochybnění Pražákových dat v ornitologii v české literatuře došlo až nověji, a to Karlem Hudcem (viz Hudec et al., 1995). Dříve bylo poukazováno na Pražákovu údajnou nespolehlivost. To, že údajně vědomě podváděl od svého mládí se zdá až absurdní, Pražák v mládí, i později vlastním nákladem, vydal i některé knihy (byť některé z nich zřejmě pro finanční náklady jen tiskem jako rukopis). K dosažení svých "pochybných" úspěchů by určitě nepotřeboval studia na univerzitách v Praze a v Edinburghu. Záměrným podvodem a zveřejněním svých "českých rarit" pak zcela jistě nemohl dosáhnout nějakého evropského nebo světového věhlasu, navíc se o jeho výsledcích, zveřejňovaných Pražákem výhradně v německém jazyce, v českém prostředí ani příliš nevědělo (soupis Pražákových rarit: viz Mlíkovský, 2012). Světový věhlas zajistila Pražákovi taxonomie. Pražákovy popisy poddruhů sýkor v Británii, včetně skotské endemitní sýkory parukařky, Lophophanes cristatus scoticus, jsou validní (viz Hartert, 1907; Parkin & Knox, 2010).

Pražákem popsané africké zebry

Texty na webu je nutno zpřesnit: nejen že Edouard - Louis Trouessart uvedl Pražákův popis "Equus burchelli zambeziensis" a "E. burchelli mariae" v roce 1898, ale také Pražák & Trouessart v roce 1899 "Equus foai" "; validita těchto forem je irelevantní (invalidní popisy zeber má řada dalších autorů, včetně výše zmíněného Ludwiga von Lorenze, také Pražákova kritika Theodora Noacka, viz Cabrera, 1936). Práce z roku 1899 chybí v Trouessartově bibliografii (viz Denys et al., 2012): Equus Burchelli subsp. Mariae Prazak (Trouessart, 1898: str. 66; Wilson & Reeder, 2005: str. 630, nepřesně mariae Trouessart, 1898) Equus Burchelli subsp. zambesiensis, Prazak (Trouessart, 1898, v textu zambeziensis; Wilson & Reeder, 2005: str. 630, Trouessart 1898) Equus Foai Prazak & Trouessart (Pražák & Trouessart, 1899)

Zdroje:

Josef Prokop Pražák. Dostupné na: https://en.wikipedia.org/wiki/Josef_Prokop_Pra%C5%BE%C3%A1k

Josef Prokop Pražák. Dostupné na: https://wikivividly.com/wiki/Josef_Prokop_Pra%C5%BE%C3%A1k

Josef Prokop Pražák. Dostupné na: https://wikivisually.com/wiki/Josef_Prokop_Pra%C5%BE%C3A1k

Josef Prokop Pražák. Dostupné na: https:// austria-forum.org/af/AustriaWiki/Josef_Prokop_Pra%C5%BE%C3%A1k

Literatura:

Bayer F. (1903): Dodatky ku Prodromu českých obratlovců. Připojen Klíč k určování českých ryb. Nakladatel A. Wiesner, Praha.

Brzek G. (1994): Benedykt Dybowski. Žycie i dzielo. 2. vydání. Polskie Towarysztwo Ludoznawcze, Warszawa.

Cabrera A. (1936): Subspecific and individual variation in the Burchell Zebras. - Journal of Mammalogy, 17 (2): 89-112.

Denys Ch., Callon C., Mellier B. (2012): The Contribution of Edouard - Louis Trouessart to mammalogy. - Mammalia, 76 (4): 353-364.

Hartert E. (1907): On Birds represented in the British Isles by peculiar forms. - British Birds, 1: 208-222.

Hudec K. (1999): Ornitologové České republiky. Vydalo Muzeum Komenského v Přerově a Asociace českých a moravskoslezských muzeí ve spolupráci s Moravským ornitologickým spolkem, Přerov.

Hudec K., Chytil J., Šťastný K., Bejček V. (1995): Ptáci České republiky. - Sylvia, 31 (2): 97-148.

Kleinschmidt O. (1905): J. P. Pražak +. - Falco, 1: 103-106.

Lorenz L. von (1899): Falsche Daten. - Die Schwalbe, 1: 129-137.

Mlíkovský J. (2011): Nomenclatur and taxonomic status of bird taxa (Aves) described an ornithological swindler Josef Prokop Pražák (1870-1904). - Zootaxa, 3005: 46-68.

Mlíkovský J. (2012): Zhodnocení faunistického díla ornitologického podvodníka Josefa Prokopa Pražáka (1870-1904). - Sylvia, 48: 155-164.

Pražák J. P., Trouessart E. L. (1899): Description d ´une espéce nouvelle de Zébre (Equus Foai) et remarques sur les caractéres des espéces du sous - genre Hippotigris. - Bulletin du Muséum d ´Histoire Naturelle Paris, (1): 350-354.

Parkin D.T., Knox A.G. (2010): The Status of Birds in Britain and Ireland. Christopher Helm, London.

Schümann D. (2015): Kampf ums Da (bei) sein. Darwin - Diskurse und die polnische Literatur bis 1900. Böhlen Verlag, Köln-Weimar-Wien.

Trouessart E. L. (1898): Sur une variété nouvelle du Zébre de Burchell (Equus Burchelli subsp. zambesiensis, Prazak). - Bulletin du Muséum d´Histoire Naturelle Paris, (1): 63-67.

Wilson D.E., Reeder D.A.M. (2005): Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference. Third edition. The Johns Hopkins University Press, Baltimore.

Václav Pražák (1830-1907)

Byl obchodníkem, v roce 1877 poštmistrem a kolem 1886 byl zvolen zemským poslancem za stranu staročeskou.Tuto funkci zastával do roku 1888.

Josef Volf( 9.2.1860 v Máslojedech – 28.1.1937 tamtéž, pohřben na místním hřbitově)

Znalec a ochránce památek na královéhradeckém bojišti, autorem knihy "Vzpomínky na válku 1866". Byl aktivním členem Komitétu pro udržování pomníků na bojišti Královéhradeckém a zakladatelem Válečného muzea na Chlumu. Kulturní pracovník a zastánce venkova, zasahoval svým osobitým vystupováním do veřejného života i v naší obci. Ke sklonku svého života napsal knihu ,,Paměti starého českého sedláka“, jenž často směřují k Hořiněvsi, kterou měl tak rád. Zastupitelstvo obce pojmenovalo stezku z Hořiněvsi do Máslojed ,,Volfova stezka“. Josef Volf ji sám pomáhal upravovat a udržovat.

Jan Sedláček (13.7.1905 – 1.6.1943)

Vlastenec, umučen fašisty.

Narodil se jako syn zdejšího holiče, navštěvoval místní školu, měšťanskou ve Smiřicích a dále absolvoval obchodní akademii v Hradci Králové. Po studiu pracoval u firmy Dušek v Opočně. V místě aktivně působil jako kulturní činovník Sokola a záložní kapitán. Byl cvičitelem a vzdělavatelem mládeže, vydával tiskový zpravodaj pro celý okruh sokolského bratrstva.

Jan Sedláček pracoval v ilegalitě, kterou tvořili většinou čsl. důstojníci. Mezi tuto skupinu se vetřel agent gestapa. Krátce na to byl Jan Sedláček zatčen, přesto, že podstoupil mnoho krutých výslechů nic neprozradil. Byl vězněn v Hradci Králové, v Praze, v Drážďanech, nejdéle v Rottenbergu, odsouzen k trestu smrti byl ve Stuttgarte dne 11.12.1942 a dne 1.6.1943 byl popraven. Na jeho počest vždy 8. května pořádá TJ SOKOL Hořiněves turistický pochod Memoriál Jana Sedláčka.

Arno Nauman (12.7.1887 Hořiněves – 5.1.1959 Praha)

Český malíř, ilustrátor a grafik - člen SVU Mánes, grafické skupiny Hollar, školení: Akademie výtvarných umění, Praha (profesor František Ženíšek, Max Švabinský). Dílo: krajiny, šumavské motivy, portréty, žánry, především v grafice, z grafik především dřevoryt, litografie. Ilustrátor jednoho z vydání "Babičky" Boženy Němcové. V majetku obce je několik jeho obrazů. Pohřben v Praze.

Zbyněk Žába (19. června 1917 Doubravice u Dvora Králové – 15. srpna 1971) pohřben na místním hřbitově

Významný český egyptolog světového významu. Byl žákem a také nástupcem Františka Lexy. Významným způsobem se podílel na založení Československého egyptologického ústavu a na jeho prvních výzkumech v Núbii v rámci záchranné akce UNESCO před zprovozněním Asuánské přehrady. Vedl výzkum v Ptahšpesově mastabě v Abúsíru. Za významné je dodnes považováno jeho francouzské vydání Ptahhotepova naučení a anglické vydání skalních nápisů z Núbie. Zbyněk Žába - profesor Karlovy univerzity, dosáhl mezinárodního uznání prací o astronomické orientaci pyramid a archeologickými výzkumy v Nubii. Pouze smrt znemožnila dokončit vykopávky v hrobce velmože Ptahšepsese (největšího hodnostáře jednoho nebo dvou králů 5. dynastie) jež je svými místnostmi největší nekrálovskou hrobkou v Egyptě.

Otec František nar. v Lanžově, matka Anna, pocházela z rodiny obchodníka Šmída z Hořiněvsi. V roce 2017 byli rodinou převezeny urny do Prahy na Vršovický hřbitov.

Významní rodáci - Žíželeves

František Hlavatý, narodil se 1. března 1873 v obci Žiželoves (nyní Žiželeves) místní část obce Hořiněves.

Narodil se do rodiny místního chalupníka. Nedokončil gymnaziální studia a raději v roce 1890 odešel k ochotníkům a k divadelním společnostem (například k M. Kozlanské, A. J. Frýdovi a dalším).
Poté prošel několika kamennými divadly: Národním divadlem v Brně, Městským divadlem v Plzni a pražskou Uranií. Nakonec zakotvil v Divadle na Vinohradech (1907 – 1933), odkud odešel na odpočinek. Dvakrát hostoval dokonce v Národním divadle (ve hrách „Žárlivost“ a „Tartuffe“).
Na jevištích se po rolí milovníků uplatňoval zejména jako komik se sklonem ke groteskní nadsázce. Sám však gesty šetřil, jeho projev spočíval v klidnosti a naprosté soustředěnosti. Později představoval různé starší a vážené pány. K těmto rolím ho předurčovala jeho kulatá a dobrosrdečná postava, buclatý obličej a téměř holohlavá hlava. Exceloval nejvíce ve hrách „Revizor“ a „Kupec benátský“. Mimo hraní rovněž často režíroval, a to na všech scénách kde působil. Nejvíce inscenoval český repertoár (třeba hry Josefa Kajetána Tyla nebo Aloise Jiráska).
Film ho učaroval a ve svých čtyřiceti sedmi letech natočil v roce 1921 podle svých námětů a scénářů hned své první tři filmy MNICHOVO SRDCE, NA VYSOKÉ STRÁNI a NEZNÁMÉ MATKY (k filmu MNICHOVO SRDCE napsal námět herec Theodor Pištěk). O pět let později zfilmoval podle svého scénáře drama ROMÁN HLOUPÉHO HONZY (1926), které bylo jeho posledním scénáristickým a režijním opusem. Ve všech režírovaných filmech hráli zejména jeho kolegové z Vinohradského divadla a hrál v nich také on sám.
Po tříleté pauze se František Hlavatý začal na plátně objevovat již jen jako herec. V roce 1929 ztvárnil postavu lékaře v dramatu TAKOVÝ JE ŽIVOT, který byl zároveň jeho poslední němý film. Snímek je dnes považován za jeden z nejlepších němých filmů české kinematografie. Film financoval herec Th. Pištěk.
Pro zvukový film se stal oblíbeným a častým představitelem různých dobrosrdečných a vážených pánů (POSLEDNÍ MUŽ, HRDINA JEDNÉ NOCI, OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA), přísných profesorů (FILOZOFSKÁ HISTORIE) a svědomitých uniformovaných důstojníků (MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK a NEPORAŽENÁ ARMÁDA).
Nejvíc si však – díky své postavě – zahrál postavy laskavých farářů a různých církevních hodnostářů (NAČERADEC, KRÁL KIBICŮ, ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ, MARYŠA, PÁTER VOJTĚCH, LÍZIN LET DO NEBE, BOŽÍ MLÝNY, LÍZINO ŠTĚSTÍ, DÍVKA V MODRÉM, MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ a POHÁDKA MÁJE, která byla jeho posledním filmem). V poválečné kinematografii si již nezahrál.
Pouze jednou Fr. Hlavatý získal větší roli, a ještě ke všemu úplně odlišnou rolím jeho bodrých tatíků: v komedii REVIZOR (1933) Martina Friče a Vlasty Buriana si s chutí zahrál lstivého, podlého a zároveň úplně tupého dozorce dobročinných ústavů Artemiju Filipoviče Zemljaniku. Ten usiluje o to, stát se novým městským hejtmanem. K hejtmanství mu má pomoci „revizor“ Chlestakov. Pomůže mu nakonec?
Kromě divadelní a filmařské činnosti okusil také činnost dramatickou a spisovatelskou. Napsal kolem dvaceti divadelních her. Jeho doménou byly zejména komedie a frašky – „Mlsní kocouři“ (1905), „Bílá myška“ (1908), „Za starou Prahu“, „Votrok“, „Z dávných dob“, „Člověk bez duše“ (1930) apod. Je také autorem vzpomínkové a memoárové knížky „Herecké vzpomínky 1890 až 1930“ (1930).
V hereckých šlépějích kráčeli také jeho dvě děti: herec Vladimír Michael Hlavatý (1905 – 1992) a herečka Věra Hlavatá (1907 – 198?). Sám František Hlavatý, divadelní i filmový herec, filmový a divadelní režisér, dramatik a spisovatel, zemřel 5. ledna 1952 v Praze ve věku nedožitých vysokých sedmdesáti devíti let. Jaroslav "krib" Lopour