Muzeum
Památník, rodný dům Václava Hanky
Prohlídku s výkladem si rezervujte vždy předem na:
kontakt na průvodkyni: kozakova@horineves.cz, 723 035 424, Obecní úřad: 495 426 107
zde - prohlídka interiéru na: Google Street View
Nachází se zde stálá expozice fotografií a dokumentů týkající se života a
díla Václava Hanky.
Turistické známkové místo – No. 1180 rodný dům
Václava Hanky.
Rodný dům Václava Hanky - jedná se o roubený dům čp. 10., bývalá zájezdní hospoda, ležící v horní části obce u hlavní silnice. V domě je umístěna stálá expozice věnovaná životu a dílu Václava Hanky. Můžete zde také zakoupit turistickou známku No. 1180 rodný dům Václava Hanky, turistickou vizitku č. 2227 , pohlednici obce, Stamp medaile /zlatá, stříbrná/ a obdržíte zde také i další informační materiály a propagační brožurky Hradecka. Nově jsme zapojeni do sběratelské hry " Sestav si svůj svět" po stopách našich literátů, nabízíme k prodeji sběratelskou magnetku č. 800 s názvem - Hořiněves - Rodný dům Václava Hanky.
Další prodejní místa: OÚ Hořiněves, Hospoda U Šáfrů, Obecní knihovna Hořiněves
Rozlehlý dům je reprezentativním příkladem roubené lidové stavby. Pochází z roku 1720; má podélný půdorys s příčně položenou chodbou, která vede celou hloubkou stavby. Po stranách chodby jsou umístěny světnice a krámek s výklady, které se otevírají ven pod vysunutou patrovou komoru, stojící na čtyřech profilovaných pilířích. Mohutně působící sedlová střecha má diagonálně skládané lomenice. Do čelní strany předsunuté komory je zasazen kovový oválný reliéf s Hankovým portrétem z kovolijecké dílny Menclovy odhalený v roce 1862 za přítomnosti Fr. Palackého, Fr. L. Riegra aj. Hankův velký kamenný pomník, vpravo u domu, je dílem hořického sochaře Mořice Černila a byl slavnostně odhalen v roce 1890.
Václav Hanka (10.6.1791 v Hořiněvsi - 12.1.1861 v Praze)
Významný český vlastenec, bohemista, slavista; básník, překladatel, vydavatel, literární historik a editor. Studoval gymnázium v Hradci Králové, filologický seminář a práva v Praze a po té i ve Vídni. Stal se žákem Dobrovského a přejal jeho životní slavistický a filologický postoj.
Navrhl zavedení účelnějšího, tzv. analogického pravopisu češtiny (vycházel z teoretických závěrů Dobrovského), tím podnítil vleklé pravopisné spory. Jeho první odborná práce, vycházela právě z díla Josefa Dobrovského a jednalo se o českou gramatiku s názvem Pravopis český, tuto knihu vydal od roku 1817 až do roku 1849 celkem devětkrát.
V. Hanka nalezl ve Dvoře Králové nad Labem roku 1817 staré pergameny, psané starou češtinou, které mají pocházet ze 13. století a dokládat tak starobylý český původ. Rukopis nazvaný podle místa nálezu Rukopis královédvorský obsahuje celkem 14 písní. Veřejnost tento rukopis přijala s nadšením a o jeho pravosti nebylo pochyb. V roce 1818 byl na zámku Zelená hora u Nepomuku objeven důchodním Josefem Kolářem, další rukopis, který byl později nazván jako Rukopis zelenohorský, obsahuje zlomky písní Sněm a Libušin soud. I tento rukopis přijala veřejnost nadšeně, ale Dobrovský ihned vyslovil určité pochybnosti o jeho pravosti a ty pak rozpoutaly velké spory o pravost obou nalezených Rukopisů.
Oba Rukopisy se staly v době metternichovského útisku velkou posilou českých vlastenců. Básně inspirovaly české umělce v jejich tvorbě, například Bedřicha Smetanu, Zdeňka Fibicha, Karla Hynka Máchu, Josefa Mánesa, Mikoláše Alše a Josefa Václava Myslbeka. Při tvorbě výzdoby Národního divadla bylo rovněž čerpáno z těchto rukopisů. Nejslavnostnější opera Libuše vznikla na námět Rukopisu zelenohorského.
O původu a pravosti obou Rukopisů se spory a nejasnosti vedou dodnes.
Václav Hanka působil od roku 1823 do konce svého života jako bibliotékář Muzea Království českého, kde se zasloužil o rozšíření bohemikálních fondů knihovny a vybudoval její slovanské oddělení. Intenzivně pracoval na srbské lidové poezii a sepsal několik mluvnic slovanských jazyků. Byl nadšeným rusofilem a obdivovatelem carismu. V Lužickém semináři zastupoval dočasně Dobrovského, po jeho smrti (1829) tam nastoupil jako řádný učitel. Od roku 1848 přednášel jako soukromý docent na pražské univerzitě, nejprve staroslověnštinu, později též ruskou, polskou a českou literaturu a jazyk. Podílel se na přípravách Slovanského sjezdu v Praze (1848). Ve své době měl u nás nejrozsáhlejší korespondenční i osobní styky se slovanským zahraničím, kde byl považován za hlavu české slavistiky. Byly mu uděleny četné ruské i jiné řády a vyznamenání, byl členem České královské společnosti Nauk, členem mnoha zahraničních universit a učených společností. V osmdesátých letech 19. století byl sveden největší boj o pravosti Rukopisů. V časopise Athenum se soustředili vědci, kteří podnikli zkoumání mluvnická, historická aj. aby dokázali, že rukopisy jsou podvrhy. Byli to Gebauer, Vlček, Goll a T. G. Masaryk, ti se postavili proti pravosti. Mezi zastánce pravosti se řadí např. Alois Svoboda, František Palacký, Jan Neruda, Pavel Josef Šafařík, Julius Gréger, František Ladislav Rieger, Václav Vladivoj Tomek, aj.
Hankovi poslední dva roky života ztrpčil soudní spor vedený o pravost rukopisů, což mělo podstatný vliv na jeho zdravotní stav, přesto na smrtelném loži přísahal na pravost Rukopisu královédvorského a potvrdil tak svůj nález.
Václav Hanka zemřel 12. ledna 1861 v Praze, kde se konal veliký slavný pohřeb, který čítal více jak 50 000 účastníků, pochován je na Vyšehradském hřbitově.
Rok po Hankově smrti se konala v jeho rodné obci velká národní slavnost a na jeho počest byla na jeho na rodném domě zasazena kovová pamětní deska s jeho portrétem a nápisem, jeho životním mottem" Národy nehasnou, dokud jazyk žije". Slavnosti se zúčastnilo na 15 tisíc lidí a přijeli i hosté z Prahy a to František Palacký, Rieger, Barák a Jan Neruda. V roce 1890 byl Hankovi postaven u rodného domu velký pískovcový pomník.
Bibliografie:
Pravopis český podle základu Dobrovského. B. Háze, Praha 1817; Mluvnice čili soustava českého jazyka. Podle Dobrovského. B. Háze, Praha 1822; Mluvnice polského jazyka podle Dobrovského. Synové Bohumila Háze, Praha 1839; Načala svjaščennago jazyka Slavjan (Počátky posvátného jazyka slovanského). Praha 1846 (cze); Ospravedlnění nejnovějších oprav českého pravopisu proti nářkům pojednání čteného dne 17. září 1846 ve Sboru pro řeč a literaturu českou v Praze. Praha 1847; O pravopisných půtkách. 1847; Načala russkago jazyka (rus). Praha 1850; Bibliografie českých prvotisků od 1468 až do 1526 léta. Praha 1853; Rukopis královédvorský. Sebrání lyricko-epických národních zpěvů. Haas a Kraus, Praha 1819; Mater verborum. Nejstarší slovník s českými glosami. Praha 1827; Sbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých. Praha 1833; Polyglotta Kralovedvorského rukopisu…1, 2. V. Hanka, Praha 1852; Slovanská mluvověda i dopisy z Rus. ČČM, 24, 1850, 297-317; České prvotisky. ČČM, 1852; O počátku a proměnách pravopisu českého… (1828, anonymně, spolu s J. Jungmannem).
Literatura:
Museum království českého vykonává smutnou povinnost… [nekrolog, uvádí všechny H. tituly]. Národní Listy, 1861, 15.1.; Neruda, J.: [nekrolog]. Čas, 1861, 15.1.; H. (V. Hálek): [nekrolog]. Národní Listy, 1861, 16.1.; Zelený, V.: [nekrolog]. Obecné listy naučné a zábavné, 1861, 15.3.; Neruda, J.: Václav Hanka. Humoristické listy, 1874, 26.9.; Pervolf, J.: Slovanská myšlenka na Rusi (poměr H. k ruské akademii a k ruským slajanofilům, H. role při zakládání stolic slavistiky v Rusku). Osvěta, 1879; Lisický, A.: Spor o i a y. ČČM, 1898; Zíbrt, Č.: Podobizna Václava Hanky a jeho choti (od V. Machka). Světozor, 32, 1897-98; Zíbrt, Č.: Václav Hanka žádá o profesuru češtiny r. 1835 a slavistiky r. 1849 na pražské universitě. ČČM, 1912, 270 – n.; Traub, H.: O přípravách k Slovanskému sjezdu v Praze r. 1848. Časopis Českého musea, 1918; Flajšhans,V.: Jungmann a Hanka (H. pomoc při J. slovníku). NŘ, 1921; Volf, J.: Po stopách prvotisku Nálezové sněmu obecního z r. 1497 (H. pátrání po ztraceném prvotisku ve spojení s polskými slavisty). ČNM, 1982; vr.: Nedoceněný Hanka (k článku R. Jacobsona v časopise Centralnaja Jevropa). PL, 1931, 30.8.; Volf, J.: Příspěvek k vydání polské mluvnice Hankovy. ČNM, 1834; Jacobson, R.: K časovým otázkám nauky o verši. 1. Staročeský verš a Rukopisy. SaS, 1935; Kurz, J.: V. S. Karadžic´a soudobí čeští a slovenští slavisté. AUC, Slavica Pragensia, 6, 1964
